Srovnání Ducati Panigale V2 vs. Yamaha R9

Segment sportovních motorek střední třídy je aktivnější než kdy dřív a mezi modely, které vzbudily největší zájem, patří Ducati Panigale V2 a nová Yamaha R9. Na papíře představují velmi podobné koncepty: sportovní motorky, které nabízejí výkon hodný závodní trati, aniž by se vzdaly minimálního komfortu pro každodenní jízdu. Když však na ně nasednete a začnete najíždět kilometry, rozdíly mezi nimi jsou zřetelnější, než se na první pohled zdá.

Ducati navrhla Panigale V2 jako čistý supersport, dědictví silně ovlivněné závodní tradicí. Její design, technická konfigurace a charakter jsou zaměřeny na poskytování sportovních pocitů za všech okolností, aniž by byla tak extrémní nebo radikální jako Panigale V4. Srdcem této motorky je dvouválcový L-motor, s kompaktním designem, který umožňuje extrémně lehký monokokový rám. Yamaha se naopak snaží zaplnit mezeru na trhu po ukončení modelu R6. R9 se pozicuje jako logičtější alternativa pro ty, kteří hledají sportovní motorku použitelnou i na silnici. Její tříválcový motor, známý a spolehlivý, pochází přímo z MT-09, ale je upraven pro radikálnější přístup, aniž by ztratil svou všestrannost.

První velký rozdíl mezi nimi je v koncepci motoru. Ducati sází na známý V2 z předchozí Panigale V2, který však prošel lehkými úpravami, aby vyhověl nové normě Euro 5+. Navzdory těmto omezením si motor zachovává svůj výrazný charakter a stále nabízí pozoruhodný výkon. Překvapuje však nízká brzdná účinnost motoru, i v jeho maximální konfiguraci, což může ovlivnit vjezd do zatáčky, pokud není dobře řízeno řazení. Yamaha naopak využívá tříválcový motor z MT-09, který vyniká svou hladkostí a plnou odezvou již od nízkých otáček. Do 6 000 ot./min. nabízí R9 větší tah než Panigale V2, i když od tohoto bodu se rozdíly snižují a oba motory trpí jistým nedostatkem vrcholného výkonu, což je důsledek omezení daných normou Euro 5+.

Jasný rozdíl je také v reakci plynu. Tříválcový motor Yamahy reaguje okamžitě a poskytuje pocit přímého spojení se zadním kolem. To nejen zlepšuje kontrolu při přidávání plynu, ale také usnadňuje dávkování v situacích, kdy přilnavost není optimální. V2 od Ducati, ačkoli je progresivní a efektivní, potřebuje malý časový odstup před tím, než dodá plný točivý moment, což nutí jezdce předvídat o něco více v řízení plynu.

V oblasti elektroniky udělaly jak Ducati, tak Yamaha významné kroky, aby nabídly kompletní balíček, jaký se od moderní sportovní motorky očekává. Oba modely zahrnují nejnovější jízdní asistenty, jako je kontrola trakce, anti-wheelie systém, jízdní režimy nebo ABS v zatáčkách. Vše funguje hladce a příliš nezasahuje do řízení, protože ani jeden z motorů není extrémně výkonný, aby vyžadoval konstantní zásah elektronických systémů.

Yamaha však udělala krok vpřed z hlediska použitelnosti a dostupných možností. R9 má integrovaný systém časoměřiče, který funguje s doprovodnou aplikací bez dalších nákladů. Díky ní je možné analyzovat podrobné grafy časů na kolo, což je ideální pro ty, kteří berou okruhové dny vážně. Ducati nabízí něco podobného, ale pouze pokud si zakoupíte další GPS modul, což znamená další náklady. Navíc v běžném dni nabízí Yamaha navigační funkce integrované na své TFT obrazovce, což ji činí všestrannější pro ty, kteří nechtějí jezdit jen na okruhu.

Co se týče quickshifteru, rozdíly jsou také patrné. Obě motorky nabízejí obousměrné systémy, které umožňují řazení nahoru a dolů bez nutnosti použití spojky. Ale způsob, jakým to každá značka implementuje, se liší. U Ducati nemá senzor polohy, který řazení kontroluje, předpětí, což v určitých situacích může způsobit, že řazení není tak přesné, jak by mělo být. To se projevuje delšími přerušeními, než by bylo žádoucí, nebo dokonce dvojitými záseky při hledání maximální rychlosti ve sportovní jízdě. U Yamahy je systém lépe doladěn a umožňuje rychlé a čisté řazení, což je obzvláště vítané na okruhu.

Rám obou motorek jasně odráží přístup, který každá značka chtěla dát svým sportovním modelům. Ducati zachovává koncept monokokového rámu, kde je motor strukturální součástí celku a váha samotného rámu je snížena na pouhé čtyři kilogramy. Toto řešení umožňuje extrémně kompaktní a lehkou motorku, což se projevuje velkou agilitou v zatáčkách. Yamaha naopak sleduje tradičnější filozofii s kompletním rámem, ve kterém motor visí z rámu. To má za následek zvýšení hmotnosti, přičemž celková hmotnost rámu činí asi 9,7 kilogramů. Přesto je to nejlehčí rám, který Yamaha dosud pro sportovní motorku této kategorie vyrobila.

V praxi se rozdíl v hmotnosti mezi oběma motorkami, v závislosti na verzi Panigale (standardní nebo S), pohybuje kolem sedmi kilogramů. Tento rozdíl je patrný zejména při rychlých změnách směru a v celkovém chování při vysokých rychlostech. Ducati je užší a působí lehčím dojmem, zatímco Yamaha, díky šířce svého tříválcového motoru a návrhu rámu, vyvolává pocit většího objemu a hmotnosti.

V aerodynamice jsou rozdíly mezi oběma motorkami také výrazné. Ducati Panigale V2, se svým ostrým a úzkým designem, nabízí poměrně omezenou ochranu proti větru. Přední kapotáž je menší, jak na šířku, tak na výšku, což znamená, že jezdec je více vystaven, zejména při rychlé jízdě nebo na okruhu. I když zaujmete velmi závodní pozici, těsně u nádrže a co nejvíce sklopeni, je snadné zaznamenat turbulence, které ovlivňují stabilitu a zvyšují únavu během dlouhých jízd. Yamaha se naopak rozhodla pro více obalující kapotáž u modelu R9, což poskytuje lepší ochranu proti větru a umožňuje jezdci udržet uvolněnější polohu bez takového aerodynamického tlaku. To činí Yamahu pohodlnější volbou, pokud máte v plánu strávit hodně času rychlou jízdou, jak na silnici, tak na okruhu.

Dynamické chování obou motorek je dalším aspektem, který je jasně odlišuje. Ducati, díky svému lehkému rámu a kompaktnímu designu, vyniká mimořádnou agilitou v rychlých zatáčkách. Umožňuje rychlé a snadné změny směru a je zvláště efektivní, když se tempo zvyšuje a snažíte se využít každý centimetr trati. Yamaha, ačkoli je také agilní, působí při těchto rychlých změnách směru o něco těžším dojmem. To je z velké části způsobeno gyroskopickými silami, které generuje její tříválcový motor, širší než V2 Ducati. Tento rozdíl v chování je patrný zejména tehdy, když se rychle za sebou řetězí zatáčky, kde se Panigale cítí živější a ochotnější následovat ideální stopu bez odporu.

Nicméně, ta extra stabilita, kterou Yamaha nabízí, má také své pozitivní stránky. V rychlých a dlouhých zatáčkách, nebo v úsecích, kde je motorka silně nakloněná, je pocit klidu pozoruhodný. R9 přenáší jistotu a pevnost v těchto situacích, což pomáhá udržet vysokou rychlost konstantně. Je pravda, že když se přední část motorky začne odlehčovat, jako při agresivním přidání plynu na výjezdu z pomalých zatáček, mohou se objevit malé otřesy v řídítkách. Dobrý tlumič řízení může tyto reakce zmírnit a udržet kontrolu bez větších problémů.

Ergonomie obou motorek je navržena tak, aby nabídla kompromis mezi sportovním charakterem a určitou pohodlností. Už se nejedná o extrémně radikální sportovní motorky z minulých let, kdy byla jízdní pozice extrémně náročná. Jak u Ducati, tak u Yamahy je řídítka relativně blízko sedadla a nenutí tolik zatěžovat zápěstí. I po několika hodinách jízdy je možné udržet poměrně pohodlnou pozici. Existuje však společný bod, který může být nepříjemný v určitých situacích: prostor mezi koleny a lokty je na obou motorkách poněkud omezený, když se zaujme velmi agresivní pozice na okruhu. To může způsobit, že při silném předklonění se loket dotkne kolena a omezí volný pohyb jezdce. Řešením by mohlo být posunutí nebo naklonění stupaček, což je běžné v úpravách pro okruh, ale v sériovém nastavení to může překvapit ty, kteří hledají čistě sportovní použití.

Pokud se zaměříme na brzdový systém, jak Ducati Panigale V2, tak Yamaha R9 nabízejí systémy na velmi vysoké úrovni, schopné bez problémů zvládnout požadavky sportovní jízdy, ať už na silnici nebo na okruhu. Obě motorky mají silné brzdové třmeny, které jsou účinné a odolné vůči únavě, a také obsahují systémy ABS v zatáčkách. To umožňuje velmi agresivní brzdění i při naklonění motorky, aniž byste se museli bát ztráty předního kola při pozdním brzdění.

Důležitým detailem je, že u obou modelů lze prostřednictvím elektronického systému deaktivovat funkci kontroly zvedání zadního kola. To je klíčové pro ty, kteří chtějí maximálně využít brzdění na okruhu, protože to zabraňuje příliš časnému zásahu zadního ABS, což by zbytečně prodlužovalo brzdnou dráhu. Je to jednoduché, ale zásadní nastavení pro dosažení nejlepší možné decelerace bez obětování přesnosti nebo časů na kolo.

Co se týče odpružení, rozdíly jsou o něco výraznější. Ducati vybavila Panigale V2 kompletním systémem odpružení Öhlins, jak vpředu, tak vzadu. Tato volba už předznamenává orientaci více zaměřenou na výkon na trati. Odpružení Öhlins vyniká svou schopností absorpce a širokým rozsahem nastavení, ale především nabízí velmi přesnou odezvu při jízdě na hraně. Umožňuje velmi pozdní brzdění bez ztráty stability při vjezdu do zatáčky a usnadňuje časné zrychlení při výjezdu, přičemž vždy udržuje pevný kontakt s asfaltem.

Yamaha R9 je naopak vybavena komponenty KYB, jak vpředu, tak vzadu. Ačkoli toto odpružení bez problémů zvládá sportovní jízdu, i na okruhu, nemá stejnou úroveň citlivosti ani schopnost nastavení jako Öhlins u Ducati. Fungují velmi dobře až do středně vysokého tempa, ale když se jede na maximum, může se projevit, že jim chybí trochu větší pevnost a kontrola. Pro většinu uživatelů, kteří chtějí sportovní motorku, která je také vhodná na silnici, je KYB více než dostačující. Ale pro ty, kteří hledají intenzivní jízdu na okruhu, bude pravděpodobně investice do odpružení vyšší třídy jednou z prvních úprav, které by měli na Yamaze zvážit.

Pokud porovnáme vše, co obě motorky nabízejí, je zřejmé, že každá má své vlastní silné stránky. Ducati Panigale V2 se prezentuje jako čistě sportovní motorka, která dědí tradici italské značky ve světě závodů. Je lehká, agilní, přesná v zatáčkách a její estetika je nezaměnitelná. Navíc její V2 motor stále má ten zvláštní charakter, který mnoho nadšenců hledá. Nicméně, má některé body, které vyžadují přizpůsobení, jako je nedostatečná motorová brzda i v maximální konfiguraci, což nutí vést správný převodový stupeň pro efektivní vjezd do zatáčky.

Na druhou stranu, Yamaha R9 je všestrannější motorka. Není jen vynikajícím společníkem na okruhu, ale také se ukazuje jako pohodlná a praktická pro každodenní použití. Její pořizovací cena je výrazně nižší než u Ducati, a peníze, které ušetříte, můžete investovat do zlepšení odpružení nebo komponentů, pokud chcete maximálně využít její potenciál na trati. Tříválcový motor nabízí velmi vhodnou kombinaci hladkosti a točivého momentu při nízkých otáčkách, aniž by se vzdal dobré akcelerace, i když omezené v horní části otáček kvůli současným emisním normám.

Z hlediska celkového chování nabízejí jak Ducati Panigale V2, tak Yamaha R9 velmi vysokou úroveň výkonu a pokud se zaměříme výhradně na časy na kolo, rozdíly jsou minimální. S několika specifickými úpravami je možné, že obě motorky dosáhnou velmi podobných časů na stejném okruhu. Ducati, se svým ultralehkým monokokovým rámem a úzkou konfigurací, umožňuje velmi rychlý průjezd zatáčkami a vynikající schopnost otáčení, zejména když jezdec zvolí agresivnější styl jízdy, přičemž řeže trajektorie a hledá silná zrychlení od vrcholu. Yamaha, ačkoliv je o něco méně reaktivní při rychlých změnách směru, nabízí pozoruhodnou rovnováhu a vynikající stabilitu v rychlých úsecích a v dlouhých zatáčkách.

Kde se Yamaha jasně odlišuje, je cena. R9 stojí podstatně méně než Panigale V2, což z ní činí dostupnější volbu pro ty, kteří hledají moderní sportovní motorku, aniž by museli provést velkou počáteční investici. Navíc, peníze ušetřené při výběru Yamahy lze reinvestovat do vylepšení komponentů, jako je systém odpružení vyšší kvality nebo kompletní výfuk, který umožní motoru uvolnit celý svůj potenciál, což je díky sériovým omezením poněkud limitováno. To je důležitý bod ve prospěch, zejména pro ty, kteří plánují intenzivní využití motorky na okruhu.

Ducati naopak představuje koncept sportovní motorky velmi věrný filozofii značky. Ačkoli není tak extrémní jako Panigale V4, stále nabízí čistě sportovní zážitek z jízdy. Je kompaktní, motor má charakter a agilita, kterou poskytuje její nízká hmotnost, je pozoruhodná. Ano, je to také motorka, která vyžaduje od jezdce. Nedostatečná motorová brzda nutí dobře řídit řazení, aby byl vjezd do zatáčky efektivní, a menší aerodynamická ochrana může být náročná během dlouhých dní nebo při vysoké rychlosti. Ale kdo hledá zážitek blízký závodní motorce, bezpochyby najde v Panigale V2 velmi zajímavou možnost.

Pro každodenní použití nabízí Yamaha všestrannost, které Ducati nedosahuje. Pozice na řízení je pohodlná, aniž by se vzdala sportovního charakteru, TFT displej je kompletní a snadno čitelný, a možnost mít integrované navigační funkce ji činí mnohem praktičtější pro běžné přesuny. Ducati je náročnější a vyžaduje vyšší úroveň angažovanosti, pokud chcete využít její plný potenciál, jak na silnici, tak na okruhu.

Závěrem, v tomto srovnání není jasný vítěz. Obě motorky představují to nejlepší ze dvou odlišných přístupů v segmentu sportovních motorek střední třídy. Yamaha R9 je logickou volbou pro ty, kteří hledají rovnováhu mezi výkonem, všestranností a cenou. Ducati Panigale V2, na druhé straně, je ideální volbou pro ty, kteří upřednostňují sportovní čistotu a chtějí cítit v každé zatáčce závodní DNA italské značky. Nakonec nejlepší volba závisí na tom, jaký druh zážitku na motorce hledáte a jak ji plánujete využít.